Historii vývoje jeřábů lze vysledovat až do roku 10 př. n. l., počínaje systémem kladek stěžně ve starověkém Římě. Prostřednictvím energetických inovací a technologických iterací se vyvinul v moderního, inteligentního a masivního inženýrského monstra.
Původ: Mechanický prototyp starověké moudrosti
Již v roce 10 př. n. l. popsal starověký římský architekt Vitruvius ve svém architektonickém manuálu primitivní zvedací mechanismus: stožár jako hlavní konstrukci s kladkami nahoře, pomocí navijáku tahající lana ke zvedání těžkých předmětů. Některá zařízení používala dva stožáry tvořící tvar „A“, umožňující omezený boční pohyb, ale byly pracné a neefektivní.
Čína také vynalezla asi před 3000 lety rumpál, raný zvedací nástroj odrážející sdílený průzkum manipulace s těžkými předměty východními a západními civilizacemi. V 15. století Itálie vynalezla výložníkový jeřáb, jehož naklápěcí konzola se mohla zvedat i otáčet, což výrazně zlepšilo provozní flexibilitu a stalo se důležitým prototypem moderního jeřábu.
Energetická revoluce: Hnací síla páry a elektřiny
V polovině-až{1}}konce 18. století Watt vylepšil parní stroj a poskytl zcela nový zdroj energie pro zdvihací stroje. V roce 1805 postavil britský inženýr Renney první parní jeřáby pro londýnské loděnice, čímž zcela odstranil omezení lidské a zvířecí síly. V roce 1846 Armstrong přeměnil parní jeřáby na vodní pohon, čímž dále zlepšil stabilitu a nepřetržitý provoz.
Na počátku 20. století se objevila elektrická energie. První elektrický otočný jeřáb byl vynalezen v roce 1885, následovaly elektrické mostové jeřáby a portálové jeřáby, které poháněly zdvihací zařízení k vyšší účinnosti a přesnosti. Elektrifikace nejen zlepšila přesnost ovládání, ale položila také základ pro pozdější automatizaci.
